V předchozí části série jste se dozvěděli, jaké včelařské vybavení je nezbytné, které náklady lze odložit a kolik je třeba vynaložit na zřízení včelína.

Jaké plemeno včel si vybrat?

Tentokrát se budeme věnovat plemenům včel. Stejně jako v případě volby typu úlu jde o nejčastější otázku adeptů včelařství. Různé poddruhy včely medonosné (Apis mellifera) se liší. Např. některé se rychleji vyvíjejí na jaře, zatímco jiným se lépe daří na konci sezóny. Různá plemena a linie navíc reagují odlišně na změny počasí, kontroly, množství kouře z dýmáka atd. Včelaři mají často potíže s výběrem plemene včel nebo kříženců vhodných pro jejich region. Nejlepším vodítkem jsou výsledky terénního hodnocení, které provedlo Národní středisko pro chov zvířat. Důležitá je také správná manipulace se včelami různých plemen a krmná základna včelstva, která ovlivňuje medný výnos včelstev.

Nejčastěji chované včely jsou kraňské (asi ve 40 % včelstev), středoevropské a kavkazské. Někteří včelaři mají včely syntetické linie Buckfast nebo italské linie. Začínajícím i zkušeným včelařům lze nejvíce doporučit včely kraňské. Jak jsme již zmínili, různá plemena včel vyžadují různé zacházení, proto je nejlepší chovat ve včelíně jednu linii včel.

Usnadníte si tak práci při kontrole včelstev (a obecně při vedení včelstev) a předejdete ztrátám.

Mezi včelaři je však mnoho nadšenců pro nová plemena a linie včel, o kterých víme jen málo. Neznáme chování těchto včel, jejich hodnotu a dopad na naše místní včelstva. Navíc nevíme, jak se „najdou” v prostředí, do kterého je uvedeme. Ani nejsme schopni předpovědět, jak se budou chovat budoucí generace a jejich kříženci. Kromě toho se včely z našeho včelína kříží se včelami ze sousedních včelínů. Vede to k „míchání” genofondu, jehož důsledky nikdo nedokáže ovlivnit ani předvídat, a tento proces je nevratný. Proto je velmi důležité získávat včelí matky ze spolehlivých zdrojů. Níže jsou popsána nejběžnější plemena včel.

Včela kraňská (Apis mellifera carnica)

Kraňské plemeno bylo původně rozšířeno v jihovýchodních Alpách, na severním Balkáně, v údolí Dunaje a zasahovalo až do Karpat. Původ kraňského plemenese odvozuje z Gorenska, hornaté severozápadní oblasti Slovinska (Kraňska). 

V porovnání s jinźmi plemeny je kraňka velmi vhodné plemeno do podmínek střední Evropy. Je to včela mírná, vhodná do oblastí kde je na jedné straně silné zavčelení na straně druhé husté osídlení lidmi. Pro svou mírnost a rychlý jarní rozvoj , je dobrým plemenem pro tvorbu oddělků, které kupují především začínající včelaří nebo včelaří, kteří chtějí doplnit zimní ztráty. 

Hmotnost včel, které jsou součástí zimní generace dosahuje obvykle 1 – 1,5 kg. Včely dobře snášejí zimu. Další, velkou výhodou je krátká přestávka v plodování a proto lze velmi dobře léčit proti roztoči Varroa destructor. V průběhu zimy mají včely příznivou spotřebu zásob a v průběhu sezóny dokáže kraňka reagovat na různé typy snůšky. 

Je nutné se ptát chovatelů na přesné vlastnosti daných linií Krainek, abychom mohli vybrat ty správné včely pro podmínky v okolí naší včelnice. Všestranná linie Krainka s dynamickým jarním vývojem a mírným pozdějším vývojem je Victoria. 

Kavkazské včely (Apis mellifera caucasica)

Běžně se označuje jako kavkazský. Tato včela je menší než ostatní diskutované poddruhy. Jsou to černě zbarvené včely, mírné a málo rojivé, navíc velmi pilné a dobře přezimující. Na rozdíl od raků se vyvíjejí méně intenzivně a tvoří menší kolonie. Proto sbírají med i z méně vydatné snůšky a nepohrdnou žádnou, dokonce ani slabou snůškou. Když se do nástavků dostanou později, ukládají med nejprve do plástů s plodem. Kavkazská včela projevuje nejmenší sklony k rojení (pouze 3-5 % včelstev). Jednoduchá opatření proti rojení, jako je rozšíření hnízda nebo zničení matečníků, účinně eliminují jakoukoli rojovou náladu. 

Kavkazským včelám se bude dařit ve stacionárních včelínech, v nichž je snůška chudá a pozdní. Nedoporučuje se chovat toto plemeno tam, kde je časná píce, protože včelstva by neměla čas dosáhnout produktivní kondice. Kavkazské včely v křížení s kraňskými včelami vykazují velmi silný heterózní efekt, tj. bujnost hybridů, která se projevuje ve velmi vysokém výnosu medu.

Italské včely (Apis mellifera ligustica)

Italskou včelu poznáte velmi snadno. Jedná se totiž o jedince, kteří mají jeden až tři žluté kroužky na zadečku a také žluté chloupky. Přitom známe mnoho odstínů této žluté barvy, od světlých a lesklých po tmavé až okrové či žlutohnědé.

Jsou pracovité a mají velmi intenzivní vývoj, nejdynamičtější ze všech plemen včel. Je velmi oblíbený ve velkých komerčních včelínech ve světě, které se zabývají především prodejem včel a chovem matek, kde produkce medu hraje druhořadou roli. Dobře se osvědčuje při opylování servisních plantáží.

Matky snášejí velké množství vajíček, až 3 000 denně. Díky tomu jsou včelstva velmi početná. Takové silné včelstvo nasbírá hodně medu jen z velmi bohaté snůšky a na slabší snůšce věnuje všechen med na chov plodu. Italské včely jsou velmi plodné a potřebují hodně potravy, což přispívá k jejich vysoké spotřebě potravy – mnohem vyšší než u včel ostatních oblíbených poddruhů v Evropě. Italské včely jsou bohužel náchylnější k vykrádání než jiné poddruhy. Kromě toho je rozsah jejich letů mnohem menší než u kraňských nebo středoevropských včel. Uvádí se, že italské včely lépe využívají nektarovou než medovicovou píci.

Středoevropské včely (Apis mellifera mellifera)

Tato včela, občas zvaná včela severská, je poměrně velkého vzrůstu, tmavé až černě lesklé barvy a sporadickým ochlupením na zadečku. Středoevropské včely vytvářejí středně velká včelstva. Jejich jarní rozvoj je poměrně pomalý, oproti tomu v létě udržuje na maximu plodování po dlouhou dobu. Zimující včelstva jsou díky tomu silná.

Mají poměrně velký sklon k rojení, neklidné sezení na plástech (rozbíhavost) a někdy i poměrně velkou bodavost.

Včela středoevropská se pro nízkou úroveň ekonomicky užitných vlastností nehodí na produkční včelíny, ale v oblastech se ztíženými podmínkami je nenahraditelná. Dobré výsledky dává i jako „složka” křížení.

Buckfastské včely

Jedná se totiž o křížence včel britské tmavé a italské, tedy o „umělou rasu“, jak je označuje sám tvůrce Adam Kebrle, mnich z Buckfastského opatství v jižní Anglii, který tyto včely křížil padesát let.

Výsledkem se stala včela, která velmi ochotně ploduje. Oproti kraňce nemá tak strmý start, ale její činnost se pohybuje až na vrchol srpna či září, hlavně v jedlových oblastech. Buckfastky jsou mírné, nerozbíhavé a nerojivé. K jejich dalším skvělým vlastnostem patří odolnost vůči nemocem jako je nosema a odolají také roztočíku včelímu (akarinóza).

Drobnou nevýhodou, či spíše specifikací, je potřeba velkých prostor, ze kterých by mohly sbírat pyl, aby jejich plodování mohlo být opravdu efektivní. Jistým neduhem je jejich slídivost a zvědavost, která často vede i k loupežení. A také vzhledem k jejich oblibě v zalétávání se doporučuje volné rozestavení úlů spíše, než včelíny.